Jak si matematicky (ne)ubližujeme

Opět sleduji na ČT24 devatesátku (29.1.2020 20:05) a je vidět, jak vděčné téma to je pro média. Být či nebýt / černá a bílá / Jin a Jang / mít matiku povinně či nepovinně? Tento příspěvek by ale snesl i jiné titulky, např. “Bojíme se systému”, “Proč si komplikovat život?”, “Nebuďme tak zlí na svou budoucnost” a nebo “Proč se učíme špatně matematiku?”. No jasně, nehledejme chyby tam, kde by se měly hledat.

Tu antagonii, kterou si zde sami zavádíme vlastně vidíme hluboko zarytou v západní společnosti. Na jednu stranu chceme být empatičtí a na druhou stranu děláme pragmatické kroky. Jenže to, o čem by tu měla být řeč, je zralé na “kafíčko” s psychiatrem. Je možné, že někde hluboko v nás je ukryt strach nebo traumatizace z dob, kdy jsme byli ve školních letech. Některé osoby, které promlouvají do školské politiky (myšleno tvorba zákonů, rozdělování financí a lobbing) by možná bylo lepší podrobit hypnóze a nahlédnout do jejich 13. komnaty školních let.

A teď už ale k problému napřímo. Kdybych já byl ten, který může mávnout kouzelnou hůlkou, tak změním systém uznávání či neuznávání výsledků vzdělávání. Náš školní systém počítá pouze s tím, že pokud má absolvent dosáhnout nějakého stupně vzdělání např. mám-li tvrdit, že určitý žák dosáhl středního stupně vzdělání, musí být certifikován maturitním vysvědčením, kde se jednotlivá hodnocení pohybují v intervalu 1-4. V případě vysokoškolského stupně vzdělání to zas musí být 1-3. No a co ten, který byl hodnocen nedostatečnou? Prostě, takový žák/student ničeho nedosáhl a je nucen k reparátům. Pokud ani reparáty nedopadnou uspokojivě, daný člověk prostě ničeho nedosáhl.

Je tedy logické tvrdit, že náš školský systém je jaksi nekompatibilní s ekonomickými, hospodářskými, sociálními a jinými potřebami našeho státu v momentu, kdy chceme zavádět do povinnosti zkoušku z předmětu, který je mezi žactvem a studentstvem považován spíše za trest. Optimální pro stát by tedy bylo, aby na trh práce šli všichni, i ti kteří kvalitativně nesplňují kvalifikační předpoklady. Nechť posoudí personalisté, zda uchazeč o zaměstnání je či není zaměstnatelný. V současnosti jsou těmi, kdo posuzují zaměstnatelnost žáků a studentů samotní zkoušející učitelé ještě ve sféře školní.

Jak by to tedy mělo vypadat? Každý žák či student by měl k dispozici pouze jeden jediný průchod maturitní (promoční) zkouškou a hodnocení by se vždy zapsalo do vysvědčení (suplementu diplomu). Asi bychom byli všichni inženýři, doktoři a jinak titulovaní, což by sice bylo úsměvné z dnešního pohledu, ale několik paradoxů by se s tím mohlo vyřešit. Daný absolvent by měl zapsáno např. 5 z matematiky. Pak by asi měl těžkou vyjednávací pozici v oborech požadující znalosti vyšší matematiky. Avšak pokud by ho chtěl někdo zaměstnat z předmětu, který zvládl lépe, žádnou kvalifikační bariéru by neměl. Daná odpovědnost za bezpečnost či nebezpečnost absolventa, tak přebere ten právnický subjekt, který absolventa bude odměňovat. Můj nápad má ale pár háčků. Aby se mohl změnit Školský zákon, musela by se změnit celá řada dalších zákonů.

Můj nápad by byl ale jediný způsob, jak začlenit matematiku do povinné maturitní zkoušky. Byl by konec “srabáckých” rozhodnutí ministrů školství, kteří jsou na pokraji svého volebního období. A jinak zvedám ruku pro matematiku, ať se zavede v jakékoliv formě. Proč je matematika důležitá i ve zdánlivě odtržených životních situacích od školních příkladů, se pokusím vysvětlit jindy.

PS: Co napíšu, to po sobě nečtu 🙂

Photo vy Skitterphoto from pexels.com

Napsat komentář