Jak je známo, od 11. března jsou uzavřeny školy a výuka přeskočila z denní formy na dálkovou. Bez ohledu na to, jak se v médiích vyjadřoval ministr školství, většina žáků zdánlivě zažila velké uvolnění. Nastal těžkej veget. Někteří začali vnímat pokyny ze školy až po třech týdnech, některým to trvalo až do poloviny dubna a někteří se možná probudí až v září.
Zprvu jsem se žáky komunikoval konvenčně. Po celý školní rok ode mne žáci dostávají průběžně materiál pomocí emailů, formulaci zadání úloh a nebo jim emailovou zprávou posílám souhrn hodiny s výstupem. Žáci email používali jako hlavní platformu, kterou mi celý rok odevzdávali vypracované úlohy. Jenže od 11. března bylo vše úplně jinak. Někteří zcela zapomněli, že je vhodné pravidelně kontrolovat emailového klienta. Jiní našli originálnější výmluvy. Nu což, je výjimečný stav, ukážu žákům svou druhou tvář.
Záhy po prvotní interakci se žáky jsem byl požádán, zda bychom se nemohli sejít na platformě Discord. Již dříve jsem o této službě zaslechl, tak mě má zvědavost zavedla sem. Registrace a zřízení serveru bylo jednoduché. Do 5 minut bylo hotovo. Pokládám si však otázku, poznají mě žáci? Pochopí můj pseudonym “kecálek”? Uklidnil jsem se faktem, že služba Gravatar.com přes API rozhraní funguje i na Discordu, tak nemusím řešit další prvky, pomocí kterých mě budou žáci rozpoznávat. Později ale přišlo vystřízlivění.
Po zvacím linku přišli první účastníci komunikace. No jo, ale co to je za lidi? V textovém kanálu se začaly hemžit první příspěvky. No docela nevkusný na to, že se mělo jednat o oficiální výuku. Sice jsem se postupně učil Discord ovládat, ale nakonec největším problémem byla identifikace účastníků. Někteří účastníci naší konference byli taktní a dali si do nicku alespoň malou indicii. Jiní naopak si svůj nick tak často měnili, že jsem začal Discord téměř odepisovat. Druhý den ráno jsem měl fakt malou motivaci se dál na Discordu logovat.
Po druhé hlasové konferenci s třeťáky jsem byl ještě více na rozpacích. Bohužel se žáci opět přejmenovali. Jak je hezké vidět pseudonymy a myslet si, že to je ten Franta Vomáčka, který nyní paří své oblíbené WOWko.
Musím účastníkům komunikace na svém serveru trochu osekat práva. Příliš moc svobody mi krátí život.
Tomáš Žielinský dne 26.3.2020
Tak jsem se ponořil do hlubšího nastavení a mohu říci, že jsem trochu prozřel. Vytvořil jsem si role účastníků podle tříd. Roli @everyone jsem natavil těžké restrikce. Příchozí se musí nejdřív identifikovat a pak ode mne dostane přidělení do role.
Když nepřišel Mohamed k hoře, ale hora přišla k Mohamedovi, jakože obrazně jsem ta hora já a žáci jsou Mohamed, tak jsem si říkal, kdo bude dodržovat čí pravidla. Zda budou platit pravidla Mohameda nebo budou platit pravidla hory.
Samozřejmě, já vlezl do prostředí žáků, abych k nim měl trochu blíže a oni se v něm chovají, jako ti nadřazení. Discord má jednu velkou velkou výhodu. Nezatěžuje příliš běh operačního systému ani v době, kdy se streamuje plocha. Discord lze shodit na pozadí a přitom si klidně hrajete hry na celé obrazovce. A to není ta nejhlavnější výhoda. Discord má dobře zmáknutou integraci jiných webových služeb – obzvlášť těch streamovacích. Je to tedy vynikající platforma pro komunikaci a zároveň pro Youtuberskou produkci. Prostě jsem se ocitl v jakémsi hráčském doupěti svých žáků. Pamatujete si ICQ v roce 2007? To bylo tehdá zase naše doupě a my tam pařili kulečníkovky a prší. No a já se do podobného prostředí nyní dostal po x letech.
A teď opět k jádru věci. O týden později dělám znovu hlasovou konferenci a stále se potýkám s tím, že nevím, kdo je kdo mezi účastníky. Všímám si, že nejpřipitomělejší nicky jakoby se měnily v závislosti na tom, co daný žák před tím pařil za hry. Pokládám si další otázku. Proč se hráči stydí za svá pravá jména? Nebo proč si nedají jednotnou přezdívku? To nechtějí být reálně kompromitováni? Nechtějí, aby si je herní komunita zaškatulkovala jako loosery? A není to náhodou průvodní jev schizofrenie? Tohle je naše budoucnost. Virtuální realita se ale bohužel pomalu vkrádá do společnosti.
Trapný alias v emailové adrese? Dnes již běžná rutina. Žáci ví moc dobře, co je in. Vůbec se nestydí při formální emailové komunikaci za to, že jejich poštovní klient jim nevyplní pole jméno v hlavičce emailu. Tak potom musí chudáci neustále dopisovat do těla zprávy, kdo je autorem emailu.
No a pomalu se blížím ke konci své zpovědi. Dnešní příspěvek vám připadá trochu odsuzující mladší generaci. Co pro každou generaci vždy platí za přísloví? Příklady táhnou. Zjistil jsem, že se již asi nemohu zařadit mezi ty příklady, kteří se stávají bohy současných náctiletých. Jen se podívejme kolem sebe. Všude a ze všech stran se na nás valí nová forma počítačové kultury. Je to esportová kultura. Každej profesionální hráč má svůj pseudonym. Když vás po narození do matriky nemohli zapsat se zajímavějším jménem a příjmením, tak si ho hold vyšperkujete vy sami. A co kdybych si nick “kecálek” ponechal i ve svém profesním životě?
Jinak, víte v jaké pohádce se objevilo toto pojmenování? Co když se jednou stane, že budu chtít přečíst alias emailu nějakého vtipného žáka a zmizí mi půlka třídy? Tak až si budete vymejšlet pseudonymy, tak hlavně opatrně!
komentováno 2x
Asi si změním nick
Taky si změním nick