Z distanční výuky se budou dlouho zotavovat všichni, a to nejen žáci. Tím víc se neustále každý den zamýšlím nad relativitou vážných témat. Dnes tu ještě jsme, zítra již možná už ne. Je pravdou, že nelítostný virus nezasáhl pouze společnost, ale statistiky téměř každou rodinu.
Žák odevzdá úkol, který zjevně vypadá, jako kdyby si zadání vyložil po svém. Použije vlastní metody, jiné programy, které jsou jen přívětivější, úpravu řeší po svém. Ale co je nejdůležitější, je vynaložení minimálního úsilí při řešení samotné podstaty úlohy. Tím nelze říct, že někteří žáci neusilují vůbec a někteří se naopak s úkoly i dlouho perou, až je na druhou stranu obdivuji.
A když přijde moment hodnocení onoho úsilí, začíná těžké vyjednávání o známkách. Při hodnocení se zjistí, že si žák nedostatečně přečetl zadání. Žákovi se hodnocení nelíbí. Někteří ale uhodí hřebík na hlavičku.
“Buďte rád, že vám práci aspoň někdo odevzdal.”
žák sympaťák
A opět se mne jímají pocity relativní marnosti. Měl bych být rád, že mi v této pitomé době nezemřel na virus nikdo z nejbližší rodiny. U té vzdálenější části rodiny se to už moc nepovedlo. Nač tlačit na pilu? Důležitější nakonec bude uvědomit si, že může být hůř. Co je neznalost ve škole proti věčnosti smrti? Zákonitě vyměknete a jste rádi i za málo. Smilujete se a vyřadíte bůra ze svého hodnotícího aparátu. Žákům to nevadí. Jak smutné. I žáci chtějí jen přežít. Kdo přežije, vyhraje.
Napsat komentář